Historie absinthu

• Historie absinthu

Málokterý nápoj má tak spletitou a nejasnou minulost, jakou ji má absinthe, i proto je předestřena historie tohoto nápoje v kontextu dobových poměrů.

U jeho zrodu stál na konci 18. století doktor Pierre Ordinaire, Francouz, který za dob Velké francouzské revoluce následkem vzrůstající negativní nálady vůči intelektuálům¹ upřednostnil život v exilu, ve švýcarské vesnici Couvet, kde se rozhodl zaměřit své podnikatelské záměry na všeobecně oblíbenou chuť bylin a vytvořil tak absinthe (Klusoň, 2015). Ten ordinoval jako všelék na epilepsii, žaludeční a střevní koliky, dnu, ledvinové kameny, bolesti hlavy, ke zmírnění poporodních bolestí (Klusoň, 2015) pod názvem La Fée Verte, v překladu zelená víla. Ovšem existují dohady o tom, že doktor Pierre Ordinaire byl jen úspěšným propagátorem tohoto nápoje a prvním výrobcem byly sestry Henriodovy (Lachenmeier, 2006), avšak i ty mohly být jen prosperujícími podnikatelkami s nápojem z místních oblíbených bylin.

Z absinthu, ordinovaného jako všelék, se brzy stal jeden z nejoblíbenějších aperitivů, a to přestože tou dobou bylo na francouzském trhu k dispozici na 1500 různých aperitivů, kdy se nejdříve těšil oblibě více majetných díky vysokým výrobním nákladům. Avšak nejen buržoázní vrsty se shlédly v tomto nápoji. Francoužští vojáci bojující ve 40. letech v alžírské válce dostávali absinthe na příděl jako prevenci proti horečce (Konrad, 1997) a malárii, a s příchodem nemalého počtu legionářů zpět na území Francie se tak zákonitě zvětšila poptávka po tomto nápoji (Hutton, 2002).

Trh se poté díky větší poptávce přizpůsobil snížením výrobních nákladů (např. vínovice bývala nahrazována levnějším lihem), a tak se absinthe stal dostupnějším všem společenským vrstvám a tedy oblíbeným nápojem – již nejen pitým jako aperitiv. V šedesátých letech se pátá hodina odpolední s oblibou pojmenovávala zelenou hodinkou – l’ heure vert (Lee, 2005), tedy časem, kdy býval připravován nejeden absinthe a ulice tak zaplavila typická anýzová vůně.

Absinthe se tak stával podstatnou součástí života většiny Francouzů a Švýcarů, obliba absinthu však byla znát i ve francouzských koloniích (např. ve Vietnamu, Alžíru, na Tahiti), v Chille a Argentině, v Americe i na území české země (Maison de l'Absinthe, 2015).

1. Nápis Absinthe je smrt! byl jedním z hesel Francouzského hnutí za umírněnost, tato malba pochází z rukou malíře Monod z roku 1905.

Zánik ve své době značně oblíbeného absinthu není spolehlivě zdokumentován, i díky tomu vyvstává hned několik tezí mapujících vymizení tohoto nápoje. Jedna z nich je navázána na krizi ve vinařském průmyslu, kdy vinice napadla mšička révokaz (Klusoň, 2015), tento škůdce vinné révy zapříčinil zdecimování 1 milionu hektarů francouzských vinic (Kraus, 2005), díky kterému víno stouplo na ceně a absinthe tak byl cenově dostupnou náhražkou. Přestože absinthe nikdy nepřekročil hranici 3% veškerého zkonzumovaného alkoholu ve Francii, oproti vínu, které čítalo procent 72 (Konrad, 1997), tudíž nebyl tak silným konkurentem na trhu s alkoholem, Francouzské hnutí za střídmost spolu se silnou vinařskou lobby podporovanou i politiky – mnohdy majiteli vinic, skrz dobový tisk a doktora Magnana² přeorientovalo názor většiny společnosti na jasnou nežádoucnost absinthu. Kauza Jeana Lanfrayho, notorického alkoholika, který onen den vypil notné množství alkoholu včetně dvou sklenic absinthu, a poté v alkoholovém deliriu zastřelil své dvě dcery a těhotnou ženu, pouze podnítila společnost k závěru o škodlivosti absinthu (Konrad, 1997).

Následující teze hovoří o neplodnosti, kterou absinthe údajně způsoboval a který byl domnělou příčinou nízké porodnosti; dále nebojeschopnost armády, kdy významné procento armádních příslušníků pilo absinthe dennodenně – absinthe a nápoje absinthu podobné byly ve Francii zakázány 12 dní po té, co Německo vyhlásilo Francii válku (Konrad, 1997); taktéž je možným vysvětlením vzrůstající počet levných náhražek, které obsahovaly nekvalitní alkohol a látky, jenž mohly být pro tělo toxické, např. pro obarvení se užívala skalice modrá, jako látka obstarávající louche při užití nekvalitních bylin poté chlorid antimonitý (Difford, 2009); či neklesající počet zhýralých poetů, jenž se často a rád stavěl proti buržoázním vrstvám a státní moci.

Po zákazu tohoto nápoje došlo k následujícímu: někteří výrobci se přesunuli do zemí, kde absinthe zakázán nebyl (např. Pernod Fils svou produkci zahájil roku 1918 ve španělské Tarragoně (Konrad, 1997), případně se destilerie přeorientovaly na výrobu pastisu, ten byl vynalezen roku 1932 Paulem Ricardem (Pehle, 2006), pastis se liší od absinthu především ve složení (absentuje pelyněk a anýz je nahrazen badyáníkem pravým) a taktéž v typu alkoholu, je to likér: charakteristická je nižší voltáž a použití cukru (Guy, 2014).